Silk road mountine race – poutavý text pod fotogalerií

Závod Silk Road Mountain Race 2021

Pravidla

Třetí ročník bike-packingového závodu bez podpory, který se koná každoročně v Kyrgyzstánu v pohoří Ťan-Šan a částečně i Pamír.

Závod se řídí obecně známými pravidly bike-packingových závodů, a to: jet pouze vlastní silou, cílená pomoc od rodiny, kamarádů nebo od organizátorů je zakázána. Závodníci mohou využít pouze obecně dostupných zdrojů (potraviny, ubytování, servis…).

Trasa se musí 100%-ně dodržet, není značená, existuje pouze v elektronické podobě a pokud z nějakého důvodu závodník opustí trasu (nákup zásob, servis, zabloudí, apod.) musí se vrátit do bodu, kde trasu opustil a poté pokračovat dále po trase.

Každý závodník musí mít GPS Spot – oranžová krabička, která nepřetržitě vysílá polohu závodníka na on-line server a zároveň kontroluje splnění podmínek v rámci trasy.

Tento závod má, ale i některá svá specifická pravidla: závodníci nesmí jet v „háku (ve vzduchovém pytli za jiným závodníkem)“ – toto se nedá kontrolovat ani podle GPS Spotů, je to pouze na gentlemanské dohodě a dlužno říct, že ji všichni dodržují; závodník nesmí požádat o pomoc jiného závodníka(pokud nejde o ohrožení života), jinak hrozí diskvalifikace; pokud závodníci jedou pospolu delší časový úsek(několik dní) a nebo spí na stejném místě vícekrát za sebou, jsou automaticky překvalifikováni do kategorie párů.

Obecné informace o závodě i Kyrgyzstánu

Kyrgzystán je hornatá země ve střední Asii s průměrnou nadmořskou výškou nad 2.900 metrů nad mořem, celý závod se tedy odehrával ve velké nadmořské výšce, přičemž nejvyšším bodem byl Taš-Rabat s nadmořskou výškou 4.180 m/mořem. Celková průměrná výška závodu se přehoupla přes 3.000 metrů na mořem. Asi od poloviny závodu jsem v podstatě neklesl pod výšku 3.000 metrů nad mořem.

Nejen vysoká nadmořská výška, ale i časté střídání teplot (které souvisí s nadmořskou výškou), kdy jsem zažíval teploty od -12 °C až po + 35 °C, třeba i v jednom dni, činí ze SIlk Road Mountain Race jednu z největších výzev, která se dá ve světě bike-packingových závodů jet.

Celková délka závodu činila 1.850 km a počet nastoupaných výškových metrů činil více než 40.000 metrů. Časový limit na dojetí do cíle byl 15 dní. Průjezd vedl přes 3 průjezdní body, tzv. Checkpointy, které podléhaly systému „Cut-off“ – pokud závodník nestihne projet Checkpointem do určeného času od startu závodu, bude vyřazen z oficiální klasifikace, pokud se tak stalo, závodník může dál pokračovat v závodě, ale už bez nároku na celkové umístění. Cut-off čas jednotlivých Checkpointů byl pro všechny závodníky stejný, protože se startovalo ve stejný čas, hromadným startem.

Start závodu – Checkpoint No. 1

Předchozí dva ročníky vždy startovaly a končily v Bishkeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. Letos je to jinak, na start nás odvezou autobusy cca 350 km do Vesničky Talas, kde je start plánován na 22.00 hodinu.

Bishkek je moderní město, připomínající evropské metropole. Je tu vše, od velkých obchodních domů až po kina a hotely. Je tu jediný cyklo-servis v zemi. Není úplně skvěle vybaven, ale jeden z kluků, kteří tam pracují rozumí anglicky, jinak se všude mluví rusky, na jihu země už jen kyrgyzsky nebo čínsky.

V pátek 13. srpna dopoledne, po před-startovním meetingu závodníků, mám dvě hodiny čas, než se poskládáme do připravených mikrobusů a vyrazíme směr start. Kola se mezitím musí přistavit k návěsu tahače, který kola poveze odděleně od jezdců do místa startu.

Při cestě k návěsu slyším od zadního kola divný zvuk, kontroluji zadní kolo a zjišťuji, že mám prasklý drát. Trošku panika, ale nakonec beru taxíka a jedu přes celé město do zmiňovaného cyklo-servisu, kde mi ochotně drát vymění a nafouknou kompresorem moji bezdušovou pneu. Po této zkušenosti mě můj kamarád a cyklo parťák uklidňuje, že jsem si tímhle všechnu smůlu vybral dopředu a další technické problémy mě nečekají, bohužel se tentokrát pletl.

Cesta na start, která měla trvat asi 5 hodin, nakonec trvá hodin 8. Dorážíme do místa startu kolem 22.30. Naše kola jsou však daleko za námi a s nimi i všechny výbava, která je zabalená na kolech. V místě startu je pod nulou a většina závodníků absolvovala cestu v mikrobusu pouze v krátkém dresu, protože v Bishkeku bylo kolem + 30 °C, když jsme odjížděli.

Po dvou hodinách polo-spánku na zahradě restaurace organizátor nachází „ubytovnu“, kam nás po půlnoci uchyluje. Beru zavděk odpornou předložkou ze „sprchy“(neomítnutá místnost s hadicí ze stěny) a přikrývám se jí. Za další 2 hodiny je tu další budíček a organizátor hlásí, že kola jsou tu a za 30 minut se startuje.

Totálně rozbitý sedám na kolo a kolem 4.30 v sobotu 14. srpna je odstartováno.

Start proběhl ve výšce cca 1.400 metrů nad mořem, za 60 kilometrů jsme na prvním vrcholu dne, který je ve 3.400 metrech. Brutální zkouška těla, kdy jsem se pořádně nevyspal, ale i psychiky z nervozity. Bez větší aklimatizace a asi i po spánkovém deficitu opouští moje snídaně těsně pod vrcholem žaludek a já se těším, až klesneme trošku níže.

Přichází první sjezd, hodně rozbitý, velké kameny, neupravené brody…po pár kilometrech sjezdu padám a fatálně si při pádu proříznu zadní pneumatiku. Všechno mlíko vyteklo a na mě zírá obrovská díra. „Tak, to jsem dojezdil“ jsou moje první slova. Zašívám plášť režnou nití, podlepuji kusem starého pláště a nasazuji první duši. Tak uvidíme, co bude dál. V sedle mám dost času přemýšlet, jak tuhle situaci vyřeším.

Zbytek dne probíhá celkem pohodově, trasa se vlní nahoru dolů. Často padáme až pod dva tisíce nad mořem, abychom vzápětí vystoupali opět nad tři tisíce.

Není problém s vodou, všude jsou čisté řeky. Vodu prvních pár dní poctivě filtruji, poté jsem na to rezignoval, když nebyl poblíž dobytek a voda tekla silným proudem, pil jsem vodu bez filtrace…celou dobu úplně bez problémů.

Výhledy jsou dech beroucí, krajina snad až kýčovitě krásná, ale nejsou to Alpy někde v Rakousku, čiší z nich majestátnost a mám z nich velký respekt, další faktor je velké odloučení od civilizace.

Pole závodníků se okamžitě roztrhalo a já se až do konce závodu budu potkávat s asi pěti stejnými souputníky. Záměrně neříkám soupeři, byť jedeme docela ostré tempo a každý máme trošku jinou strategii, jsme spíše přátelé i přes pravidlo o neposkytování pomoci soupeři, bychom si určitě byli ochotni pomoci. Prvních 10 – 15 borců většinou minimálně spí a opravdu závodí.

Druhý den se pokouším o překonání tří po sobě jdoucích pasů, z nichž nejnižší má přes 3.500 a nejvyšší skoro 3.900, mezi nimi jsou vždy údolí, která padají do cca 2.000. Byť se nedá ve sjezdech moc odpočívat, cesty jsou hodně kamenité a rozbité, tak mi nevadí stoupat pořád dokola.

Nestíhám přejet poslední hřeben, před posledním stoupáním přichází hustá sněhová bouře a mě se v noci do skoro čtyř tisíc fakt nechce.

Stavím stan pod patkou posledního pasu, kousek od řeky. Lezu do spacáku jsem rád, za nepromokavý tarp, který mě chrání před sněhem a větrem. Bez stanu se tenhle závod podle mě nedá jet, pokud tedy plánujete spát, pokud ne, je to zbytečná zátěž. =)

Do rána napadlo asi 10 cm čerstvého sněhu, ale vypadá to na další hezký den, teda alespoň dopoledne. Časem jsem vypozoroval, že přibližně kolem 15.00 hodiny se z hor stáhnou mraky a většinou přijde déšť nebo sníh, tak je to skoro každý den. Ve výšce nad tři tisíce se není čemu divit.

Podle teploměru jsem zažil nejmrazivější noc, bylo -12 °C.

Balím se co nejrychleji, posnídám při jízdě/tlačení kola. Moc se neoblékám, i když je teplota pod nulou nebo na nule, svítí sluníčko a je se nechci za žádnou cenu zpotit. Při sjezdu dolů, by to mohla být zásadní chyba. Nakonec kousek pod vrcholem beru zavděk péřovou bundou, která je mimochodem taky důležitý kus vybavení na tento závod, tlačím kolo a z nedaleké jurty na kopci ke mně míří místní děti.

Nepředstavujte si špinavé domorodé děti z Pákistánu s nudlí u nosu, tady jsou děti upravené a hrozně milé, pro ně to musí být velký zážitek potkat lidi z tolika koutů světa…moc nechápou, co tady děláme s kolem, ale občas se tomu divím i já.

Holčička mi podává vodu v kastrůlku, kterou mi přinesli. V tu chvíli mám skoro na krajíčku, děkuju jim, dávám jim ze svých bohatých zásob snickersek a pak si všimnu, co mají na sobě. Ta mála, asi pěti šesti letá holčička u mě stojí v krátkém rukávu, kraťasích a žabkách bez ponožek. Já mám co dělat, abych se neklepal v péřové bundě. Pocit zimy je prostě individuální záležitost. =)

Dny probíhají vesměs stejně, mám tuhle rutinu rád, vlastně se na ni od startu těším. Ráno vstávám ve 4.30, po páté jsem na kole, jedu celý den s minimem přestávek a většinou končím po desáte večer. Vhodné místo na spaní se tu hledá celkem snadno, je tu spousta volného prostoru, žádné ploty, lidé ani nebezpečná zvířata. Vody je tu dost a kamenů, za kterými se dá postavit stan taky. Ze začátku se snažím spát v co nejmenší nadmořské výšce, ale pak už stejně nemám moc na výběr a spím skoro vždy přes 3.000.

Pomalu se blížím k místu prvního checkpointu – městečku Kochkor, které leží na středozápadě Kyrgyzstánu. Je to asi 550. kilometr závodu. Během předchozích 4 dnů cesty jsem usilovně přemýšlel, jak vyřešit problém s říznutým pláštěm. Nakonec mi zbyla jediná možnost, dostat se nějak do Bishkeku, do jediného bajk-shopu v zemi a tam zkusit koupit vhodný 29“ plášť.

Podařilo se mi do obchodu dovolat, ale bohužel se v celém Kyrgyzstánu nedá koupit bezdušový plášť, jediná možnost je koupit dušový plášť a pořádnou zásobu duší. Říznutý plášť, na kterém jedu v podstatě od startu, vydrží sotva do prvního checkpointu, takže moc na výběr nemám.

Dopoledne přijíždím do checkpointu a sháním taxík, který mě odveze do Bishkeku a zpět, s tím problém není, trošku smlouvám o ceně, nakonec vyrážím asi 50. let starou Audia A 80 na půl denní výlet do Bishkeku. V checkpointu na sebe chci nechat kontakt, kdyby někdo z ostatních závodníků něco chtěl v cyklo-shopu, tak že jim to koupím a dovezu – to mi okamžitě zakazuje edna z organizátorek s tím, že je to proti pravidlům a pokud by mé nabídky někdo ze závodníků využil, vyloučí mě i jeho. Taková blbost.

Checkpoint No. 1 – městečko Naryn

Po asi 5 hodinách kodrcání se na hliněných cestách severního Kyrgyzstánu dorážím do cyklo-obchodu, tam na mě čeká překvapení, vedoucí bajk-shopu a velký srdcař si dal tu práci a v Kazachstánu sehnal pravděpodobně poslední 29“ bezdušový plášť ve střední Asii, takže k mé velké radosti mám zase bezduš. Po asi 30-ti minutách sedám zase do auta a valíme zpátky do checkpointu a do závodu.

Do checkpointu dorazím až podvečer, nasazuju opravené zadní kolo a vyrážím dál po trase. Teď je to asi 40 km po asfaltové silnici, což by za normálních okolností byla po rozbitých cestách příjemná změna, ale v Kyrgyzstánu nejsou absolutně zvyklí na cyklisty. Další problém je, že jsou to příšerní řidiči, takže se z pohodové cesty za soumraku stává trošku boj o život. Před průjezdem každého auta raději slézám z kola a lezu skoro až do příkopu, abych minimalizoval možnost, že mě auto srazí.

Po tomto úseku přijíždím na vyhlášené parkoviště a zastávku šoférů náklaďáků. Je tu několik stánků, které stojí narovnány u cesty, nabízejí smažené a uzené ryby. Cpu do sebe 3 ryby jen tak ve stoje a další pořádnou zásobu kupuju na cestu. Čeká mě totiž nejdelší úsek v závodě bez možnosti dokoupit si zásoby, více než 320 kiláků absolutně bez civilizace. Už za tmy vyrážím vstříc odlehlé krajině, hledat vhodné místo na bivak.

Další 2 dny se pohybuju směrem k jednomu z nejvyšších vrcholů na trase – Arabel Pass(4.000 metrů nad mořem), cesta vede nádherným údolím podél řeky. Údolí se táhne více než 80 km a scenérie jsou naprosto úžasné. Po zdolání vrcholu nás bude čekat asi 50-ti kilometrový sjezd do údolí po těžební cestě, jediný problém je, že pokud se cesta jenom trochu rozmáčí, stane se z odpočinkového sjezdu pekelná pouť rozbahněnou cestou v konzistenci burákového másla. V přechozím ročníku se stalo, že někteří závodníci nosili kola více než 20 kilometrů z kopce, protože nešlo kolo ani vést – pneumatiky se totálně obalily bahnem.

Tenhle problém, zdá se, se mě týkat nebude, protože přede mnou je modrá obloha, téměř bez mráčku. Když jsem pár kilometrů pod vrcholem, otočím se a zjistím, že se údolím žene šílená sněhová bouře. S vypětím všech sil tlačím kolo do kopce, pálí mě stehna i plíce, chci být ve sjezdu dřív než z něho sníh udělá blátivou past. Nakonec se mi to daří, sněžení na druhé straně vrcholu trošku ustává a já po vlhké cestě sjíždím dolů do údolí. Na konci klesání je zvláštní socha Jurije Gagarina u které potkávám první lidi po dvou dnech.

Po obřím nákupu potravin ve vesničce Tamga na břehu jezera Issyk-Kul, ještě zkouším pokořit poslední vrchol, který stojí mezi mnou a městem Naryn, kde je jako v jediném místě na trase možnost se najíst teplého jídla a možná i nocleh pod střechou. Výstup na Tosor pass ve výšce téměř čtyř tisíc metrů vzdávám těsně pod vrcholem, jsem v sedle už 16 hodin, začíná se stmívat, pekelně rychle klesá teplota pod bod mrazu a začíná sněžit. V téhle situaci se sám sebe ptám, kde asi tak postavím na prudkém svahu stan, v té zimě a prošitej si v hlavě maluju alespoň přístřešek pro dobytek. Usměje se na mě, ale štěstí. Kousek před sebou vidím malou jurtu a u ní dva pasáčky na koních, může jim být tak 16 let. S prosebným výrazem se jich ptám jestli můžu přenocovat uvnitř. Přátelsky, jako ostatně v celém Kyrgyzstánu, mě zvou dovnitř na čaj(čaj se kyrgyzsky řekne taky „čaj“), uvnitř už se nachází další kolega ze závodu – totálně zničený francouzský jezdec. Vzájemně se obejmeme jako staří kamarádi a snažíme se rozmlouvat mezi se sebou i s našimi hostiteli. Klukům dáváme par stovek somů(místní měna – kyrgyzský som; 1 Kč = 4 SOM) a ti nám za to servírují jejich sýry, máslo, neuvěřitelně dobrý džem a chleba, co dneska upekli. Futrujem se s francouzem jako diví, kluci moc nechápou…stejně jako nechápou, když jim oznámím, že vyrážím ve 4. ráno.

Další den dorážím úspěšně do Narynu, vyjídám místní restauraci – první teplé jídlo po týdnu a beru taky hostinský pokoj, kde se po týdnu sprchuji teplou vodou. Neuvěřitelná slast.

Jinak hygienu dodržuji každý den a když to jde, koupu se i 2x denně v horských řekách. Voda je ledová, ale po této očistě se pak zase cítím jako člověk. Většina ostatních kluků se nekoupe, je to pro ně asi ledové, mou výhodou byla příprava otužováním se v ledové řece rok před startem, zvykl jsem si lépe zvládat zimu a nebát se studené vody.

Naryn – Checkpoint No. 2

Z Narynu se trasa opět zvedá do hor, míříme do druhého checkpointu a k čínské hranici. Další checkpoint je asi 150 km daleko, což není vzdálenost, která by se nedala na bajku za den ujet, ale celý den mě trápí silný protivítr a v posledním úseku i sněžení, jako každý den. Druhý checkpoint je umístěn u ledovcového jezera, které je „turistickou“ atrakcí. Bydlí kolem něj pár místních, kteří poskytují své jurtové kempy pro cestovatele, kteří chtějí u jezera strávit noc. Organizátor pronajal celý jeden jurtový kemp, kde dostávám teplé jídlo a možnost přespat v jurtě. Že je venku kosa jako prase, sněží a jsme ve 3.500 nad mořem už ani nevnímám, jsem strašně vděčný za teplé jídlo a možnost si promluvit s někým, kdo mi rozumí a chápe co prožívám.

Checkpoint No. 2 – Nejhorší den

Další den začíná odjezdem z kempu ještě za tmy a vím, že mě čeká ostré tlačení kola do asi dvou kilometrového kopce, který ústí v Old Soviet Road – stará cesta používaná sovětskou armádou, všude se válí kusy ostnatého drátu, dávám si velký pozor, abych na něj nenajel. Kusy které uvidím, odhazuji mimo cestu.

Další úsek je celkem nezáživná cesta lehce se vlnící pustinou, která má ústit v nejvyšší bod na trase – Taš-Rabat s výškou 4.180 metrů nad mořem. Asi třicet kilometrů před stoupáním na Taš Rabat trasa závodu uhýbá z prašné cesty do písčité pampy, kde není ani náznak nějaké cestičky. Trasér si s tím hlavu moc nelámal, prostě nakreslil nejpřímější cestu k patce hory.

Jedu tedy volným terénem a občas si zanadávám. V tom se mi zablokují kliky a já nemůžu dál šlapat. Slézám z kola a s hrůzou zjišťuji, že mám něco s kazetou. Lítá ze strany na stranu. Nevím, jestli je prasklý ořech nebo se jen povolila. Tisícihran na utažení kazety sebou nevozím, zkouším to utáhnout nářadím, co sebou mám, ale bez úspěchu. V tu chvíli si uvědomuju, že jsem asi finálně „dojel“. Ještě chvíli zoufale zkouším něco vymyslet, ale jsem v té pustině úplně sám. Půl dne mezera přede mnou a půl dne za mnou. Jako na většině míst v Kyrgyzstánu tu není signál. Jsem na to sám, je to jeden z nejhorších zážitků, co se mi na mých výpravách stal. Jsem strašně naštvaný a hrozně smutný. Nezadružuji emoce a brečím, vzteky řvu a stěžuju si horám na nepřízeň osudu. Nakonec se rozhoduju, že se nebudu vracet do Checkpointu a dotlačím kolo po trase přes Taš-Rabat do jurtového kempu, který má být na druhé straně hory.

20 kilometrů tlačím kolo pouští a v hlavě už jsem smířil s prohrou, s tím, že nedokončím. Střídavě je mi do breku nebo se jen vykřičím do pléna.

Přímo pod patkou hory, sedí skupinka lidí ani si nevšimnu, že mají kola. Doslova sebou praštím na zem a zase je mi do breku. Hned mě obklopí a ptají se, co se mi stalo. O závodu ví, už pár lidí ze závodu potkali. Jsou to Rusové, kteří cestují Kyrgyzstánem na kole a prostě se přijeli podívat k hoře Taš-Rabat, kterou neplánují přejet. Když jim vysvětlím, co se stalo, ještě demonstrativně zahýbu kazetou. Z jejich středu vyjde chlapík, jen se na to koukne, řekne: „davaj“, sundá mi kolo, vytáhne svůj vak s nářadím a během chvíle mi tisícihranem utáhne kazetu a já můžu pokračovat.

„Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“

Špatně se mi vyjadřují pocity toho momentu, zase se mi chce brečet. Nabízím jim alespoň slivovici – moji tajnou zbraň, kterou sebou vozím jako dezinfekci(pouze pro vnitřní použití). Jen se zasmějí a ukazují mi svoje zásoby vodky, prý mi rádi doplní moji lahvičku.

Taš-Rabat vybíhám, ani nevím jak. Pro hodně lidí ze závodu to byl nejtěžší úsek, já si ho moc nepamatuju, přirovnal bych to k nejkrkolomnějším výstupům na Loudání. Pak následuje opatrný sestup kamenitého pole z vrcholu a ještě další 2 hodiny tlačení kola z kopce, ve tmě po nejetelných trailech nebo dokonce řekou. Před půlnocí se konečně dostávám do jurtového kempu, kde mi hodná stařenka umožňuje vstup do jurty, kupuji od ní pivo, kolu a chleba. Totálně mimo upadám do komatického spánku.

Nejhorší den – Checkpoint No. 3

Další den vyrážím opět za svítání dál. Cestou potkávám fotografa závodu a jejich řidiče, kterého znám z jiného závodu v Maroku, dělá tu dobrovolníka. Celý svůj příběh s kazetou jim sypu z rukávu, okamžitě mě objímají a já mám zase na krajíčku. I kvůli emocím tyhle závody jezdím, je to moje součást, stejně jako chuť dokončit, co jsem začal.

Po sjezdu se dostávám do vesničky, kde si doplňuju zásoby, po x dnech mám mobilní signál a tak volám domů. Ujedu asi ještě 50 kilometrů, ten den mám odjeto asi 150 km, ještě je světlo, ale mě už se dál nechce. Začíná na mě doléhat únava z předchozích těžkých dnů a psychické vypětí nejen ze včerejška. Proto když přijíždím do osady, ptám se místních na nocleh, jeden z místních mě za mírný poplatek bere k sobě domů. Tam s celou jeho rodinou sdílím večeři i místnost, kde spíme všichni dohromady. Jsou tam 4 generace a všichni si spolu povídají. Je to pro mě stejně silný zážitek jako předchozí dny v horách. Lidé v Kyrgyzstánu nejsou bohatí penězi, ale jsou soběstační, a hlavně mají svoji rodinu – nejvyšší hodnotu.

Další den se dostávám do nejméně obydlené části Kyrgyzstánu, k čínským hranicím, kam se na část území dá dostat jen se speciálním povolením, které nám pořadatel zajistili. Projíždím improvizovanou hranici s žiletkovým drátem, kulometnou stanicí a dvěma čínskými vojáky, kteří kontrolují můj pas. Mám z nich respekt. Organizátor nám kladl na srdce, že na tomto Čínou kontrolovaném území nesmíme fotit ani natáčet videa, netroufám si to.

Nakonec se oba vojáci usmějí a asi mi přejí šťastnou cestu, mluví ovšem jen čínsky.

V této části země potkávám jen minimum lidí, když někoho potkám, mluví jen kyrgyzsky, ani ruština už tu nefunguje. Vždy mě zvou dovnitř do jurty na čaj, s díky odmítám a beru si od nich alespoň vodu.

Pomalu se blížím k poslednímu checkpointu na trase. Je opět umístěn na břehu jezera Issyk-Kul, jen na jiné straně. Než dorazím do checkpointu stihne mě pořádná bouřka a začíná foukat silný protivítr. V jurtě se potkávám s dalším Čechem v závodě – Martinem Písačkou. Je to super moment, kdy si můžu v rodném jazyce pokecat s kamarádem ze závodu. Oběma se nám nechce z vyhřáté jurty ven do sněžení a větru, ale nechceme ztrácet čas, tak po horkém čaji a polévce, po asi dvou hodinách v teple vyrážíme skoro současně z Checkpointu. Celý zbytek dne jedeme pospolu, je to příjemná a vítaná změna. Nakonec dorážíme za tmy k malému bistru u silnice, kde si dáváme několik porcí uzených ryb a kam doráží po pár hodinách další závodník – Tim z Anglie. Martin chce ještě pár hodin jet, já s Timem se dohodneme, že najdeme společný bivak kousek od místa, kde jsme.

Checkpoint No. 3 – Kegety pass, zlatý důl a cesta k cíli

Budím se před pátou ráno, už bez budíku, rutina s balením, nacpu do sebe rybu ze včerejška, snickersku, zapiju to ledovou vodou a vyrážím vstříc dalšímu dnu.

Vím, že mě dneska čeká výstup na horu Kegety. O výstupu jsem slyšel od účastníků předchozích ročníků, i když ti horu zdolávali v opačném směru. Je to tlačení do prudkého kamenitého svahu, asi 400 výškových metrů, po zdolání mě čeká odměna v podobě dlouhého sjezdu do údolí.

Když přijíždím k patce Kegety, mám krizi. Vůbec mi to nejede, nemůžu se přemluvit sedět v sedle, takže mi vlastně pár hodin tlačení přijdou vhod, je to zase jiný pohyb a já se snad mezitím dostanu z krizičky.

Zdolat 1.200 výškových metrů rozdílu tlačením do prudkého kamenitého srázu, mi zabere asi 5 hodin, po zdolání mě čeká opravu hezký sjezd, který je ale místy hodně kamenitý a prudký a já odvařím svoje poslední brzdové destičky.

Po sjezdu následuje série vesniček, v jedné z nich si v obchodě dávám delší pauzu, pořád do sebe něco cpu, i když z místních sladkostí už je mi blbě, ale cukry se neodmítají.

Fakt už jsem hodně fyzicky unaven, původní plán byl dorazit do cíle zítra večer. Ale dozvěděl jsem se od Tima, který za mnou dojíždí k obchodu, že podle kluků, co už jsou v cíli, je poslední úsek stoupání (asi 30 kilometrů) nekonečné tlačení do kopce-z kopce, prý to zabere asi 8 hodin usilovného tlačení kola. S touto informací a mou únavou přehodnocuji strategii a rozvolňuji si plán na příští dny. Zítra plánuji dojet k onomu finálnímu stoupání, ideálně dojít do půlky, někde zabivakovat a další den(pátek) dorazit dopoledne do cíle.

Ještě kousek popojedu, nacházím hezké místo na spaní, oproti předchozím dnům je docela teplo, ani nestavím stan. Poprvé od startu si nenařizuji budík a spím až do svítání (svítá před šestou).

Trasa nás zavedla do fungujícího zlatého dolu, který patří čínské vládě a vstup hlídají čínští vojáci. Na bráně o nás ví, opět nám byl vyřízen organizátorem vstup. Musím počkat až se uvolní cesta, kde je těžká technika. Mezitím mě hostí čínští vojáci ve strážní budově kolou a cookies. Neuvěřitelný zážitek. Po asi sedmi hodinách dorážím konečně ke zmiňovanému finálnímu stoupání. Nejprve si mi nedaří nalézt cestičku. Vede to zarostlými keři a stoupá se přímo korytem řeky, poprvé v závodě si na brody nesundávám tretry a kolo smýkám přes kluzké šutry. On to vlastně není ani brod, prostě trasa vede řekou.

Opravdu se to nedá jet, ani když trasa vede trošku z kopce, je to moc velký risk. Kolo tlačím dalších 6 hodin, už se začíná smrákat, mě dochází voda a kousek rovného místa na postavení stanu bude asi taky problém. Po chvilce se mi přes cestu přeplazí černý had a já si říkám, že dneska si podlážku stanu musím pořádně utěsnit. Nakonec narazím na potok, piju přímo z něj a kousek od něj už za úplné tmy stavím stan. Jím skoro zmrzlý šašlik, co si vezu z poslední vesničky a fakt se těším do spacáku a do cíle.

Už zalezlý ve spacáku stanu se do mojí blízkosti dostane liška a začne štěkat, chvíli ji poslouchám a pak ji pár sprostými výrazy „poprosím“, aby si šla taky lehnout. Kupodivu jsem to nemusel ani opakovat a liška zmlkla. =)

Ráno opět vstávám před svítáním, s vědomím, že balím svoje věci naposledy, naposledy lezu do bezdomoveckého hábitu, který smrdí fakt fest, se mi vykouzlí i přes velkou zimu úsměv na rtech.

Dalších 5 hodin dál tlačím kolo a v hlavě si už pomalu rekapituluju dosavadní průběh závodu.

Nakonec se ocitám na vrcholu posledního kopce. Zabralo mi to 8 a půl hodiny čistého času tlačení, a to jsem se moc neflákal.

Teď mě čeká posledních 60 kilometrů do cíle, většina z kopce. Je to všechno jetelné, ale hodně rozbité, Celou dobu jsem šetřil zadní plášť, kterým jsem si nebyl moc jistý, teď už jsem to přestal řešit a jedu hranu.

Úplně poslední úsek tvoří 20 kilometrů asfaltu, těšně před ním mi jede naproti další z Čechů na závodě – Luboš. Luboš už je 4 dny v cíli, dojel na pátém místě celkově. Veze mi jablka a sladkosti, asi to není úplně v souladu s pravidly, ale takové kamarádské gesto se přece neodmítá. Opět jsem dojatý. To je další věc, kterou na těchto závodech oceňuji, tu kamarádskost a nezištnost mezi ostatními jezdci, ne všemi, ale většina to tak díky Bohu má.

Posledních 20 kilometrů jedem s Lubošem vedle sebe, sdělujeme si zážitky z cesty. Sice mám trošku strach z místních řidičů, ale je jasný den, tak snad bude vše v pohodě.

V posledním úseku (už v cílovém městě – Balykchy) se Luboš odpojuje a nechává mě si vychutnat příjezd do cíle o samotě.

V cíli je živo, čeká tam na mě organizátor závodu Nelson Trees, Tim a další závodníci. Dávám si zasloužená piva a x porcí jídla.

Závěrem…

Silk Road Mountain Race je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem ve svém bike-packerském životě měl tu čest poznat. Kyrgyzstán je nádherná země, plná milých lidí. Je to ovšem také země, která je drsná a nesmlouvavá, vládne tu nevyzpytatelné počasí…to vše ve velké nadmořské výšce.

Samotný závod je opravdu těžký, vypovídá o tom i to, že do cíle dorazilo 43 závodníků ze 102 startujících. Já jsem byl klasifikován na 26. místě v kategorii Solo(jednotlivci).

Trasa byla zvolena celkem uvážlivě, je tam pár „naschválů“, ale kdyby Nelson chtěl, mohlo být ještě hůře.

Závod určitě doporučuji, ale není pro každého. Je potřeba mít zkušenosti se zahraničními závody, znát své tělo a mysl, a tak trošku tušit, co můžu v Kyrgyzstánu čekat.

Závěrem chci poděkovat mé ženě, která mě celou dobu závodu, ale i pře ním, podporovala a snášela moje blbé nálady a nervozit před závodem. Stejně tak děkuji parťákovi Jirkovi, který mě naučil spoustu věcí o kole, životě i mě samotném. Bez obou těchto lidí bych si do Kyrgyzstánu netroufl.

Kuba Gsela píše i další články o bikepackovém životě